PŘECHOD TATER 2-5.7.2015
Roháče 2015
,,Ahoj, nepodniknem o prázdninách menší výšlap na Gerlach? ‘‘ ,, Ne to je moc v klidu, pojďme raději přejít celé Roháče.‘‘
Asi takhle se v našich hlavách zrodil nápad přejít Roháče. Na tento ambiciózní přechod jsme se sešli tři, má maličkost, Sam a Martin. Pravda víc odvážných ani nebylo k sehnání. Hlavním cílem bylo pokusit se dát 84km za tři dny, proto jsme se všichni snažili zabalit si pod 15kg. Nikomu se to samozřejmě nepodařilo, tak jsme každý nesli kolem 18kg. Spánek jsme vyřešili jedním stanem pro tři osoby, kam jsme se poskládali já se Samem plus věci a Martin byl odsouzen k bivakování vedle stanu. Naštěstí mu pod celtu moc nezatékalo. Důležité byly ještě jídlo a tekutiny. Nemohli jsme si dovolit brát nic těžkého a objemného. Tudíž náš nejvyšší zákon byl nejít pod 1600 kJ/100g. Sam naštěstí dostal zajímavý nápad jak vyzrát na jídlo. V obchodě jsme vyrabovali regály se sušenými švestkami, meruňkami, oříšky a gumovými medvídky. Vše trvanlivé, lehké a energetické. Jenom Martin to moc neodhadl a nabalil si sebou vločky, později litoval. S vodou už to bylo jednodušší, protože po cestě je dostatek příležitostí, kde se dá nabrat. Jako pojistku pro naše zažívání jsme vzali Sanosil, prostředek na dezinfekci, mohu jenom doporučit. Díky němu z vody nikomu nic nebylo, i když chutnala trochu po kysličníku.
Ve středu 1.7.2015 kolem druhé odpoledne nás autobus vysadil kousek nad pěknou vesnicí Huty. První stoupání se neslo v optimistickém duchu, nikdo z nás totiž pořádně nevěděl do čeho jde, a i když nás stravovalo velké horko, poctivě jsme stoupali. Na Sivém vrchu (1805 m.n.m.) jsme si řekli, že nejhorší stoupání je zajisté za námi. Poněkud ukvapené tvrzení, snad platilo jen pro ten den. Moc jsme se nezdržovali a rychle pospíchali dál, čas nás neúprosně tlačil, my chtěli přespat na Spálené. Brestovou ( 1934 m.n.m.) jsme jen tak přeletěli a Salatínu(2048 m.n.m.)jsme taky moc nedali. Na Spálenou( 2083 m.n.m) jsme dorazili už za šera.
S ubývajícím sluncem ubývalo i tepla, a proto jsme rychle šáhli pro mikiny a bundy. Rychle postavit stan, sníst co nejvíc, ať má tělo z čeho brát, potlačit nastupující nevolnost z výkonu a oříšku a rychle zalehnout už kolem deváté, protože brzo ráno se vstává.
Ve čtvrtek jsme vstávali kolem šesté ráno, teda každý se probudil zimou v kritické půlhodince před tím, než vyjde slunce, kdy je docela kosa. Ale ležet až do šesti byl luxus, který jsme si nechtěli odepřít. Poté rychle vše sbalit, velká snídaně a za chvíli jsme byli zase na cestě. Během dne až na pár kamzíků, zajímavých panoramatických výhledů, pozoruhodně seskupených kamenů a rodinky svišťů, jsme nic zajímavého nepotkali a tak díky bohu utíkal rychle.
Potkali jsme: Baníkov (2178 m.n.m. – mimochodem dá se tam dobře stavět sněhulák), Plačlivé( 2125 m.n.m.), Ostrý Roháč (2087 m.n.m.), na Jamnickém plesu ( 1732 m.n.m) jsme nabrali vodu, Hrubý vrh( 2137 m.n.m).
Cestou jsme si zvládli i postavit sněhuláka.
Bylo důležité během pochodu dělat krátké zastávky, kdy jsme se rychle napili, protáhli záda a za dvě minuty šli dál. Jídlo jsme zobali tak průběžně z kapsy. Tady jen jedno menší varování z osobní zkušenosti: fakt jezte hodně, a když nemáte hlad, tak ještě víc. Stalo se mi, že jsem jídlo trochu odbýval a už druhý den našeho pochodu jsem dostal těžkou jak fyzickou tak psychickou krizi. Říkal jsem si, že to nemůžu nikdy zvládnout, ale kluci mě podrželi, takže jsem na bivak došel. Bivak byl naplánován do Pyšného sedla.
Páteční ráno nám zpestřil výstup na Velkou Kamenistou, pěkně ještě za ranního chladu v šest ráno.
Pokračovali jsme po hřebeni až na Tomanův vrch, sestoupili do Tomanovského sedla, kde jsme usoudili, že bude rozumné sestoupit do Tiché doliny. Cesta ze sedla na hřeben a dále po hřebeni ke Kasprově vrchu vypadala dosti neschůdně a navíc jsme nechtěli potkávat davy turistů na frekventovaném hřebeni. V Tiché dolině jsme narazili na dost zarostený chodníček ničím a dokonce se našel i jeden polom.
Naštěstí všude tekly potůčky, člověku se hnedle lépe šlapalo. Tichou dolinou jsme pokračovali až na sedlo Závory. Poté už s krásným výhledem na Koprovou dolinu jsme do ní sestupovali a už se těšili na náš pravděpodobně poslední bivak. Ten jsme si zřídili u Hlinského potoka před začátkem stoupání do Koprovského sedla. Popravdě večeře nám už dost lezla krkem a všichni jsme se těšili, až dojdeme do hospody na pořádný řízek. Ještě že jsme si pošetřili na tento večer štangli salámu. Martin měl ještě vločky, protože je nikdo nechtěl, a snažil se je udat spolu se salámem. To se mu pochopitelně nepodařilo a asi pomalu začínal litovat, že je vůbec bral. Řekl bych, že je má doma ve skříni dodnes. Jako dobrý nápad nám přišla koupačka a taková celková hygiena, když jsme se měli další den setkat s civilizací.
V sobotu jsme si uvědomili, že na Zámkovského chatu asi fakt dojdeme a vytřeme zrak, těm co nevěřili, že to jde. Vstali jsme brzy, protože stejně tělo moc spát nechtělo, jak bylo přetažené, a proto už v osm ráno nás vítal výhled na Žabie plesa. Velká zrada na nás čekala u Popradského plesa. Do cesty se nám postavila asfaltka, zjistili jsme, že po takovém rovném povrchu už skoro ani nejsme schopni jít. Hned po překonání asfaltového problému nám byla do cesty hozena další výzva, a to stoupání na Ostervu. Toto stoupání nikomu nezávidím a jen jsem děkoval naší geniální myšlence vstávat brzo, abychom měli ještě alespoň částečný stín. Řekl bych, že o hodinu později bychom tam už potili krev při stoupání z 1491m.n.m. skoro do dvou tisíc. Na Ostervě jsme si řekli, že máme vynikající čas a můžeme si dovolit dát velkou desetiminutovou přestávku a užít si výhledu na Štrbu. Z Ostervy jsme valili jak draci na Tatranské magistrále stále dál na východ po červené. Tam už nás bohužel slunce dostihlo a my jsme se nemohli rozhodnout, jestli máme úpal nebo úžeh. Nakonec jsme se shodli, že obojí. S ubíhajícími kilometry jsme si uvědomovali, že jsme čím dál blíž, a že Zámkovského je skoro za rohem. Naše tempo se proto postupně stupňovalo, navzdory tomu, že jsme si každý sahali už tak na šesté dno. U chaty Hrebienok jsme už ani nedělali přestávky, tak jsme se těšili na řízek. Cestou od Hrebienku na Zámkovského jsme skoro běželi a musím se omluvit všem turistům, které jsem přitom málem porazil. Na mou omluvu se dá říct, že jsem skoro nevnímal a viděl asi jen 20 cm chodníku přede mnou. Na Martina už toho bylo moc a nezvládal akceptovat naše tempo, tak byl pár metrů vzadu a aspoň neporážel turisty. Samovým štěstím bylo, že na Zámkovského jsme dorazili poměrně rychle, protože nevím, jak dlouho by ještě zvládal krvácení z obou nosních dírek (čehož jsme si ovšem všimli až dodatečně). A k mé největší smůle jsem zjistil, že na Zámkovského nemají řízky.
Tak jsme si objednali dvě porce něčeho jiného, což vzbudilo zájem u kuchařek, které se na nás musely jít podívat a nechtěly nám věřit, co jsme ušli, i když jsme vypadali dost hrozně. Po pěti minutách sezení jsem se odvážil vyzout boty. Následně jsem měl pocit, že mě chtějí opustit nohy se slovy: tak to si teda přehnal kamarád.
Postupně během sobotního odpoledne přicházeli naši známí horolezci a my mohli povídat a přehánět. Mezitím jsme zvládli ještě další dvě porce jídla. Večer jsme strávili tím, že v sedě na dětském hřišti jsme učili Martina kostky. Ještě jsme se stihli shodnout, že už nikdy více a ten kdo to chce jít musí být buď šílený hazardér a nebo stejně jako my neví, do čeho jde. Každopádně večer na dětských průlezkách se nám usínalo jako nikdy při pomyšlení, že zítra akorát musíme sejít dolů k vlaku.